Jak jste si dozvěděli v prvním článku o kloubech, koně na rozdíl od člověka nestojí na chodidle, ale na špičce prostředníčku, přesně řečeno na metakarpální kosti na předních a metatarsální kosti na zadních končetinách. Pata se tedy nachází ve vertikální poloze několik čísel nad zemí, a ne jako u člověka v poloze horizontální s dotykem paty se zemí. Jen si to představte, jak musí být klouby koně při pohybu namáhány. Zdravé klouby jsou proto základním předpokladem dobré kondice, výkonnosti a použitelnosti našich koní k jezdeckým či jiným účelům. A jaké klouby končetiny koně mají?
Na všech čtyřech končetinách má kůň tři totožné prstové klouby – kloub kopytní, korunkový a spěnkový. U prvních dvou se jedná o jeden a ten samý druh kloubu. A který to je? Jak jste si mohli přečíst v minulém díle, je řeč o jednoduchém kloubu sedlovém. Kopytní kloub se skládá z kopytního pouzdra, kopytní kosti a nepřímo také ze střelkové kosti, které jsou vzájemně propojeny elastickou pojivovou tkání, která umožňuje kopytu odpružovat došlapy a přizpůsobit se nerovnostem povrchu. Právě proto je velmi důležité, aby se při korekci kopyt dbalo na správný fyziologický tvar a úhel kopyt, ale také na souměrnost a postavení končetin. V případě, že tomu tak není, promění se dobře sedící pružná teniska v přeskáče či lodičky na jehlovém podpatku, které jen stěží mohou vyrovnávací funkci zastávat.
Korunkový kloub je složen zdola z kosti kopytní a shora z kosti korunkové – v obou případech se jedná o překvapivě malé kosti, které se vám hravě vejdou do dlaně. Tento kloub má minimální rozsah pohybu a v případě patologických změn v kopytním kloubu často podléhá degeneraci – například cystami či artrotickými změnami.
I kloub spěnkový je poměrně malý kloub na to, jak důležitou funkci zastává. Je složen z kosti korunkové, dvou sezamských kostí a metakarpální či metatarzální kosti, záleží, zda mluvíte o přední nebo zadní končetině. Hlavním úkolem tohoto šarnýrového válcového kloubu včetně dvou zezdola uložených sezamových kostí, šlach a vazivového závěsného aparátu, je nést váhu celého těla při došlápnutí. Koně, kteří mají spěnkové klouby příliš měkké, nadměrně namáhají především mezikostní šlachu (známou jako mezikosťák) a také hluboký a povrchový ohýbač prstů. U těchto koní je vyšší riziko přetažení nebo natržení ohybových šlach při dopadnu po skoku či v případě špatného došlápnutí v nerovném terénu. Takováto diagnóza bývá pro koně velmi limitující a vyžaduje dlouhou rekonvalescenci.
Na předních nohách koně se nad spěnkovým kloubem nachází karpální kloub, složený z několika kloubních spojení a kostí – ze dvou řad karpálních kostí a dále metakarpální a vřetenní kosti. K největšímu rozsahu pohybu dochází především mezi horní řadou a vřetenní kostí, dolní řady jsou naopak poměrně nepohyblivé a ve stáří mají tendenci podléhat artrotickým změnám. Dominantou karpálního kloubu je zezadu umístěná kost, která tvoří viditelný výběžek kloubu. Pohyblivost této kosti je velmi důležitá. Při blokaci totiž zasahuje do karpálního tunelu, v kterém je uložen mimo jiné i výše zmiňovaný hluboký a povrchový ohýbač prstů, a zabraňuje tak maximálnímu ohnutí v karpálním kloubu, které je důležité především při vyšších skocích. Při přetrvávající blokaci může dojít k zánětu zmiňovaných šlach a tzv. syndromu karpálního tunelu.
Dalším kloubem předních končetin je loketní kloub, který se skládá z pažní, vřetenní a loketní kosti, a tvoří složený válcový kloub. Vzhledem k tomu, že je vystouplá loketní kost k vřetenní kostí přirostlá (amfiartróza), dochází k pohybu pouze mezi pažní kostí a konkávně zakulacenou kloubní plochou tvořenou těmito dvěma k sobě srostlými kostmi. U lokte koně je nutné dbát hned na několik pravidel. Loketní stejně jako ramenní kloub by se měl nacházet při neutrální pozici v 120°-150° ohnutí a zastávat tak funkci tlumiče nárazů. V případě, že je tento úhel větší, a tím pádem je loketní kloub strměji postaven, je odpružení výrazně sníženo a promítá se na kvalitě chodů koně. Zadruhé je podstatná i blízkost lokte od hrudního koše. Koně s lokty postavenými v bezprostřední blízkosti jsou náchylní k odřeninám způsobeným podbřišníkem při pohybu přední končetiny, a zároveň jsou i limitováni v prostornosti chodů.
Ramenní kloub je nejvýše položeným kloubním spojením předních nohou koně a zároveň umožňuje díky svému kulovitému tvaru velký rozsah pohybu. Narozdíl od zbylých kloubů není jeho stabilita zajišťována postranními vazy, ale šlachami dvou svalů ležící pod a nad lopatkou, které se zároveň podílejí na natahování (extenzi) a ohýbání (flexi) ramene. I tento kloub se podílí na odpružování nárazů a chrání tak níže položené klouby před přetížením, a zároveň se podílí na aktivním pohybu vpřed.
Na zadních končetinách se nad spěnkovým kloubem nachází tarzální kloub (hlezenní kloub). Jedná se o kloub složený ze tří řad malých tarzálních kostí a dále také z holenní a metatarzálních kostí. K nejširšímu rozsahu pohybu dochází mezi hlezenní kostí, tvořící s patní kostí první řadu kloubu, a kostí holenní. Nižší řady jsou víceméně nepohyblivé a podléhají často artróze ve vyšším věku koně. Tento kloub je jeden z nejnamáhanějších kloubů v koňském těle a vzhledem k výrazně špičatému tvaru bývá i častým místem úrazů (například šošky).
S tarzálním kloubem úzce spolupracuje kolenní kloub – dojde-li k ohybu či natažení v jednom kloubu, dojde ke stejnému pohybu ve stejné míře i v kloubu druhém. To znamená, že pokud je jeden ze zmiňovaných kloubů disfunkční, například při fixaci kolenní čéšky nebo naopak při pokročilé artróze hlezenního kloubu, dochází k omezení či zcela ke znemožnění pohybu obou kloubů. Kolenní kloub je složený ze tří kloubních spojení a podílí se na něm taktéž tři kosti – kost lýtková, holenní a stehenní. Jedná se tedy o kloub složený. Důležitou součástí kolene je kolenní čéška a kolenní vazy, které koni umožňují pasivní zavěšení nohy za výběžek na vnitřní straně stehenní kosti. Tento jev vidíme u odpočívajících koní s jednou povolenou zadní nohou.
Posledním kloubem a současně nejvýše položeným kloubem zadních končetin je kloub kyčelní. Tento kulovitý kloub se skládá ze stehenní a pánevní kosti, a umožňuje velký rozsah pohybu. Stejně jako tarzální a kolenní kloub, i u kyčelního kloubu se nachází fyziologická nulová pozice v ohnutí – v tomto případě okolo 115°. A proč tomu tak je? I tento kloub se podílí nad odpružení nárazů, aby nedošlo k přetížení šlach a kloubů, a zároveň se jedná o další významný a důvtipný mechanismus koňského těla. Zadní nohy koně se často přezdívají „motorem“, které předávají skrze kyčelní kloub na pánev a z pánve přes pevné iliosakrální kloubní spojení energii a pohyb na páteř koně dopředu k předním končetinám. A právě z toho důvodu jsou svému účelu přizpůsobeny. Po došlápnutí nohy, za předpokladu, že je kůň relativně zdravý a uvolněný, dochází k efektu stlačení pružiny. Při odlehčení se noha automaticky dostává z ohybu do natažení a při dopadu se mechanismus opět opakuje. Podobný mechanismus pružiny se nachází i na předních končetinách, vzhledem k tomu, že lopatka koně není k hrudnímu koši koně připevněna kostmi, ale pouze pružnými svaly a jejich šlachami (za předpokladu, že nejsou tyto svaly ztuhlé).
Při popisu jednotlivých kloubů koně jsem již nastínila několik onemocnění, a nyní si ty nejběžnější rozebereme. Začnu tedy tím nejběžnějším, kterým je artróza. Artróza je degenerativní onemocnění kloubů doprovázené nárazovými zánětlivými procesy uvnitř kloubu a jeho vnějším otokem. Artróze předchází buď přetížení kloubu dlouhodobým špatným postojem nohou, intenzivní či neadekvátní zátěží, nadváhou, anebo trauma vyvolané zraněním či operací kloubů. V počáteční fázi artrózy dochází k poškození (popraskání) kloubní chrupavky, které aktivuje produkci specifických enzymů, které způsobují ztrátu elastičnosti chrupavky uvnitř kloubu a její schopnosti klouzat. Odlomky chrupavky navíc iritují kloubní plochy, dochází k zánětu a k patologickým změnám kloubní tekutiny synovie. Následně se kloubní pouzdro zbytní a ztratí na elasticitě, čímž dochází ke sníženému prokrvení okolních struktur a později k degeneraci celého kloubu. V další fázi, která kompenzuje vzniklé škody na chrupavce, začíná proces vytváření stabilizační kostní tkáně, která má poškozenému kloubu navrátit stabilitu – čímž ovšem naopak dochází k omezení pohyblivosti kloubu a v některých případech i ke chronické bolesti. Artróza se projevuje hned několika symptomy – charakteristický je otok kloubu (v akutní fázi při zánětu se zvýšenou hřejivostí), dále kulhání či nečistý krok s postupným zlepšením po okrokování, zakopávání a neobvyklá změna pohybu často doprovázená ztuhlostí a sníženým rozsahem pohybu kloubu.
A jaký je rozdíl mezi artrózou a artritidou? Artritida je na rozdíl od artrózy akutním infekčním onemocněním kloubů, při kterém dochází k zánětlivým procesům synoviální membrány a synovie (kloubní tekutiny) na základě vnitřního zranění či injekčního zásahu kloubu, případně boreliózy. Takto zasažený kloub je výrazně oteklý, horký, bolestivý a koně je často nechtějí zatěžovat, čímž dochází k výraznému kulhání. Bohužel i v tomto případě dochází k poškození kloubní chrupavky, které jde často ruku v ruce s následným vznikem chronické artrózy.
Dalším strašákem, především chovatelů mladých koní, jsou kloubní čipy. Jedná se o uvolněné úlomky kosti, které se volně pohybují v kloubu, čímž opět narušují hladký povrch chrupavky i fyziologický pohyb kloubu. Takovéto podráždění řeší tělo zahájením produkce tekutější synovie, ovšem zprvu v menším množství, čímž se ale zvyšuje tlak mezi kostmi v kloubním spojení. I na tento problém má organismus své řešení – zvýší produkci synovie, aby nedošlo ke tření, čímž ale dojde k viditelnému nahromadění kloubní tekutiny v oblasti kloubu. Nejčastěji dochází k tvorbě čipů ve spěnkovém, hlezenním a karpálním kloubu.
A jak odlišit nálevky od výše popsaných otoků? Nálevky se vyskytují na spodních kloubech končetin, nejeví znaky zánětu, tudíž nejsou horké, bolestivé a ani ve většině případů neomezují rozsah pohybu kloubu. V prvé řadě se nachází na spěnkových kloubech zadních i předních končetin, a nezřídka je naleznete i na tarzálních kloubech. Tyto boule jsou zřetelně ohraničené a bývají zprvu měkké, postupně ale přibývají na tvrdosti. Jejich příčinou je iritace či poškození měkkých tkání kloubu nebo šlachové pochvy, při kterém dochází ke zvýšené produkci synovie v prostoru mezi šlachami nebo tíhovém váčku. A proč vidíme nálevky především u starších koní? Protože stejně jako u lidí, i u koní se pojivové tkáně a tím pádem i kůže povoluje, a o to více dává prostor otokům.
Kromě nálevek a infekčních bolestivých otoků, se u koní často vyskytuje ještě jeden druh otékání nohou, a to především na zadních končetinách v oblasti nad kopytem často přecházejícím nad spěnkový kloub. Zmiňované klouby se nacházejí daleko od srdce a jsou nízko položeny, tím pádem v těchto místech nedochází k takovému prokrvení a aktivitě lymfatického systému. Na rozdíl od krevního řečiště není v lymfatickém systému žádná pumpa (srdce), která by lymfu z dlouhých končetin poháněla nahoru k lymfatickým uzlinám. Naopak, lymfa má tendenci se hromadit právě na nejnižších místech těla, a při nedostatečném pohybu, ztrátě elektrolytů či onemocněních srdce způsobovat právě tyto slité otoky. Aby krevní a lymfatický systém mohly adekvátně fungovat, je pro ně velmi důležité velké množství klidného pohybu (především v kroku) – právě lymfatický systém, který je zodpovědný za odvod a odbourávání odpadních látek z organismu, je na pohybu bezpodmínečně závislý. Proto v případě lymfatických otoků dochází k jejich redukci po delším pobytu ve výběhu či ježdění.
A na co se můžete těšit v příštím čísle? Rozebereme funkce a jednotlivá kloubní spojení páteře a podíváme se blíže na obávané nemoci páteře, jako je spinální ataxie, kissing spines či spondylóza.