Ať už jsme profesionální jezdci, účastníme se závodů pro vlastní potěšení, anebo si jen užíváme krásy přírody z koňského hřbetu, přejeme si, aby náš koňský parťák byl zdravý a spokojený. A nejen to. Chceme, aby dokázal podat námi očekávaný výkon, byl při práci uvolněný a plně soustředěný. Abychom toho mohli docílit, je nezbytné porozumět koním, jejich anatomii a biomechanickým potřebám. A právě jedním ze stěžejních stavebních kamenů koně jsou jeho klouby, které v případě nedostatečného či neadekvátního pohybu rádi podléhají patologickým změnám, ruku v ruce s kompenzačním zatěžováním, nečistým pohybem či kulháním. Pojďme se tedy společně podívat na trochu té anatomie.
Co je vlastně kloub a k čemu slouží? Aby se kosti, které si můžeme představit jako statické součásti kostry, mohly vzájemně pohybovat a vytvářet pohyb, je nutné, aby mezi sebou měly nějaký pohyblivý článek. Tímto pohyblivým spojením jsou klouby, které jsou u koní ve většině případů velmi robustní a mnohdy spojují více než jen dvě na sebe navazující kosti, jako například u karpálního, tarsálního nebo kolenního kloubu. Tento typ kloubu označujeme jako kloub složený, zatímco kloub sestávající pouze ze dvou kostí, jako například druhý hlavový kloub či kloub korunkový, nazýváme kloubem jednoduchým.
Sousedící kosti samozřejmě nedokáží držet pospolu bez podpory. K tomu jim slouží postranní vazy – poměrně stabilní tkáně málo náchylné k poškození, a dále také kloubní pouzdro tvořené z pojivové tkáně, které obklopuje a chrání přechod mezi jednotlivými kostmi zvenku a umožňuje jeho fyziologickou funkci. Uvnitř kloubního pouzdra se nachází sliznice (synoviální membrána), která připomíná načechranou vatu ohraničující kloubní dutinu. Tenká vlákna membrány jsou zodpovědná za tvorbu kloubní tekutiny (synovie), k jejíž produkci dochází při pohybu kloubu.
Synovie je nepostradatelnou součástí kloubu. Jejím úkolem je zajišťovat kluzkost povrchu kloubní dutiny, a tak zabránit vysychání a tření chrupavčitých povrchů sousedících kostí. Konzistence synovie by měla být ideálně gelová, protože pouze vysoká hustota a podtlak dokáží vzdorovat komprimaci kloubu při jeho zatížení, jinak řečeno zabránit jeho opotřebení. Z toho si můžeme logicky odvodit, že při snížení hustoty kloubní tekutiny a podtlaku, dochází k dotyku chrupavek, a v při přetrvávání tohoto stavu ke vzniku patologických změn.
Kloubní chrupavka, pokrývající kloubní konce kostí, je elastická a sklovitě hladká tkáň, která poměrně přesně kopíruje tvar sousedících konců kostí, a která je vystavena velké zátěži. Chrupavka jako jedna z mála součástí organismu není vyživována prokrvením, ale výše popisovanou gelovou tekutinou uvnitř kloubu (synovií), v které jsou živiny, které přijímá. A i v tomto případě je pohyb velmi důležitý. Pouze při střídavé komprimaci, tzn. pohybu a zatěžování kloubu, dochází k přísunu a odsunu živin, a produktů látkové výměny z kapilárního systému (žil a tepen) do kloubní tekutiny, a tak k zajištění vyživení kloubní chrupavky. Při zatížení odevzdává chrupavka vodu do synovie, a naopak při odlehčení vodu a živiny absorbuje. Pokud k pohybu nedochází, hrozí její vysychání a ztráta elasticity, a tím pádem pozbývá schopnosti klouzat.
Když teď víme, jakým způsobem klouby fungují, je nám jasné, jak je pro koně pohyb důležitý. A to zdaleka nemluvíme pouze o problematice kloubů. K tomu bychom si ještě měli připočítat další dvě zásadní okolnosti. Podstatným faktem je totiž to, že koně mají méně kloubů než my lidé, stojí defacto na jednom prstu – prostředníčku (metakarpální kosti na předních končetinách a na metatarsální kosti na zadních končetinách). Zbylé „prsty“ jsou nedovyvinuté a neslouží k zatěžování vahou. Celá váha koně tak spočívá na 4 „prstech“, které jsou vystaveny neuvěřitelné zátěži, a proto je tak podstatné umožnit koni dostatečný přirozený pohyb, který působí jako prevence proti degeneraci kloubů. Druhou okolností je to, že je pro koně celodenní pohyb přirozený, a jejich tělesná stavba a biomechanika jsou tomuto způsobu života uzpůsobené.
Bylo by proto ideální, pokud by se koně i v dnešních formách ustájení mohli hýbat několik hodin denně, ideálně v kroku na dostatečném prostoru a za účelem požívání potravy. Takovýto režim koně adekvátně připraví na následnou práci a snižuje riziko přetížení a opotřebení kloubů. Naopak režim, kdy necháme koně stát celý den v boxu, a „vytáhneme“ jej pouze na jednu hodinu ven v dobré víře, že se musí kůň vyběhat, když celý den stál, je z dlouhodobého hlediska začátkem konce.
Jednorázový, krátký a náročný pohyb, v horším případě bez dostatečné krokové fáze na začátku pohybu, je pro klouby velmi zatěžující. Aby došlo k zahájení produkce kloubní tekutiny, je nezbytné dopřát koni čas na zahřání. Vegetativní nervový systém, který produkci synovie spouští, totiž nefunguje na principu „pozor zátěž, musím začít rychle produkovat“, ale na principu „spouštím se pomalu a rychlost nelze ovlivnit předčasnou zvýšenou zátěží“. Bylo by to sice hezké, ale bohužel tomu tak není. Tím samozřejmě neříkám, že když jednou nemáte čas na řádné krokování, že je všechno ztraceno. Měli bychom si ale zajisté častěji připomenout, jaké potřeby koně skutečně mají, a odpovědět si na otázku, proč má tolik koní v dnešní době artrózy, cysty a jiné degenerativní onemocnění kloubů již v prvních letech života.
I v příštím díle se budeme zabývat anatomií kloubů. Tentokrát vám představím jednotlivé typy kloubů, povím vám, kde je v koňském těle můžeme najít a jaké možnosti pohybu nám nabízejí.